No to je asi vše. Bye
Mirror
„Řekni, viděla jsi někdy něco nádhernějšího?“
Smích
Rty se zvlnily do nepěkného tvaru. Nepřirozeného, falešného.
Výkřik
„Jsi ošklivá.“
Postava se sklonila k chvějícímu se tvoření na zemi. „Nedovedu se zamilovat do někoho, kdo není krásný.“
Další: „Ošklivý!“ Ani chlapec nezabral?
Najde někoho krásného?
Malé zrcadlo v koupelně říkající pravdu.
„Může být někdo hezčí?“ Oči se utápěly v kráse před sebou. „Nikdo nikdy nebude hezčí.“
….
Všichni okolo jsou oškliví.
„Naštěstí mám toto.“ Ruka sáhla do kapsy a vytáhla malé příruční zrcátko. „Nádhera.“ Oči si zálibně prohlížely svůj odraz. Pomaličku, jakoby se mysl zdála být tou krásou otupělá.“ Že by to byla láska?“
Láska?
To poblouznění z vlastního odrazu?
Drobná, pomalu až dětská, postava se krčila na zemi před velkým zrcadlem, tělíčko se celé otřásalo zimou, ale mysli to bylo jedno. Oči byly zhypnotizované výjevem před sebou.
„Taková krása.“
Jedna z dlaní se pomaličku natahovala k ledovému povrchu.
„Může existovat něco krásnějšího?“
Zlehounka se drobné prstíky dotýkaly jemných rysů obličeje. „Nádhera.“ Přejely přes koutek rtů.
„Miluji tě…“ Zašeptaly rty a postava mohla vidět, jak druhá ústa řekla totéž.
„Och … tak rozkošné.“ Ty nádherné růžovoučké rtíky, tak krásné když se pohnou. „Úplně mě zvou k políbení.“
Rty se našpulily čekajíce na polibek, ale ten nepřichází.
Usměv, ne, spíš jen chichotání. „Tak my se stydíme?“
Opět ten chichot, přes tvář se rozlila slabá červeň. „Dobře, budu to muset udělat já.“
Opět to gesto políbení a jedná tvář se přisunula k druhé. Zavření oči a …
Dotek ledového skla.
„Odporné!“
Jak můžou tak nádherné rtíky chutnat tak odporně?
„Nevadí, zkusíme to znovu.“ Znovu se rty přisáli na skleněný povrch, tentokrát v toužebnějším polibku. Mysl je tak unesena krásou před ní, že si ani nevšimla, jak se zrcadlo bortí.
Ruce se až moc opřely.
Možná že byli až moc dychtivé po té kráse?
Řinkot skla.
Do očí se nahrnuly průzračné slzy.
„Ta krása, je po ní.“
Hlava se sklopí mezi kolena. „To bolí…“
Pohled na zářivé střípky. „Tolik krásy.“ Rty se usmály, když viděly tu krásu, jak se odráží v tolika střípcích. Nadšeně uchopila jeden do ruky, nevnímajíc jak ostrá hrana zajela do kůže. „Můžu tě chytnout.“ Druhá ruka uchopila další. „Obejmout.“ Rudě upatlané ruce se přitiskly k hrudi.
Znovu a znovu
Ty pohyby byli tak prudké, že trhaly látku na kusy. Hluboké rýhy zářily na bledé hrudi. Ta nádherná kůže, krásnější než porcelán, byla poničena. Rudé květy zdobily zbytky látky.
Ale co to tu máme? Opět úsměv.
„Můžu tě políbit.“ Ruka se střepem se natáhla ke rtům. Střep projel plným rtíkem a přeřízl ho jako růžový plátek napůl„Hm….“ Zamumlala ústa a semkla se k té kráse víc.
Růžovoučký jazyk objel sklo dokola. Rudé kapky zkrápěly krásu před ní. Několik kapek krve a slin teklo po bradě.
Pak ruka konečně klesla.
Zamazaná od krve špinila zem pod ní.
Rty byly otevřené a tekla z nich živá tekutina, přesto byly zkřiveny v úsměvu.
Oči byly zavřené.
Tma
A pak….
Bílo
Zdi, postel, všechno bílé.
Slova, co šeptají, že je blázen.
Sestřička roztomilá a hodná.
„Váš stav se zlepšil, budete něco potřebovat?“
Úsměv… opět.
„Máte tady nějaké zrcadlo?“
Přikývnutí. Chvíli na to ležel malý předmět na pokrývce.
„Opět budeme spolu.“
Znovu se oči hypnotizovaně dívaly do toho odrazu. „Protože nikdo není krásnější.“
Ruka pohladila skleněný povrch.
„Řekni, viděla jsi někdy něco krásnějšího?“
Chcete pokračovat?
.jpg)
.jpg)
